Chcete-li znát příběh, který mě dovedl až na vrchol mé sportovní kariéry, která započala ve 24 letech, kdy se mi splnil dětský sen být sportovkyní se vším všudy a který jsem si ani neodvážila snít, čtěte dál 🙂

Z mého deníčku

Myslím, že v mém životě je pár zajímavých momentů o které se chci podělit nejen s "pamětníky" a proto vítejte, čtěte a dívejte se.

Narodila jsem se 27.8.1966 v Praze jako Kateřina Vobecká.

Jako malá jsem byla velice pohybově nadaná a celkem hravě zvládala různé druhy sportů od atletiky až po gymnastiku. Bohužel nebo bohudík jsem nikdy nechodila do žádného oddílu a nedělala sport pod vedením trenéra závodně.

Nejvíc ze všeho se mi líbila sportovní gymnastika. Bavily mě dělat stojky, hvězdy, přemety. Všechno jsem se naučila sama tím, že jsem to neustále a neúnavně dokola opakovala. Klepadlo na koberce byla bradla, obrubník kladina a prostná prostě na trávníku. Přemety jsem dělala do kupek uschlé trávy, když se posekala.

Bohužel proto, že to byl můj dětský sen a já se viděla v atmosféře velkých závodů (všechny přenosy sportovní gymnastiky jsem viděla) a bohudík proto, že jsem závodním sportem nebyla přesycena a zhuntována a dokázala u něj v dospělosti vydržet tak dlouho. A také proto, že už jako dospělá jsem se ve svých 24 letech svobodně rozhodla, co chci opravdu dělat a za svým cílem si šla.

V 16 letech jsem se vyučila dámskou krejčovou a 5 let pracovala jako šička ve státním podniku PLEAS. Byla jsem velice šikovná, svědomitá a pracovitá švadlena a proto jsem byla po 2 roky za sebou vyhlášená jako nejlepší šička v celém českém státním podniku.

Bylo paradoxní, ale zákonité (hloupá holka překonávala normy), že čím rychleji jsem šila, tím méně jsem dostávala peněz a tak jsem se v roce 1989 rozhodla odejít. Začala jsem pracovat jako prodavačka novin v PNS. V té době jsem začala dělat dvouletou nástavbu s maturitou, jelikož jsem si myslela, že se k oboru vrátím.

Během těch let jsem hrála ochotnické divadlo a tancovala ve skupině SHOCK pod vedením Pavla Ludvíka. Ráda vzpomínám na partu okolo divadla, na flámy a pařby. Tenkrát mi stačilo spát jen 4 hodiny, jelikož jsem ve fabrice ráno začínala v 5,30 hodin. V taneční skupině zas byla velká konkurence a ikdyž jsem zhubla na požadovaných 51 kg, nikdy jsem veřejně nevystupovala. Nakonec jsem se zranila - natrhla si úpon sedacího svalu, se kterým jsem měla ještě dlouho po té problémy a skončila tak kariéru tanečnice.

Hned na to jsem začala navštěvovat hodiny rytmické gymnastiky a stala se tak neúnavnou cvičenkou, pod vedením oblíbené cvičitelky Šárky Loukotové a posléze Renaty Zajíčkové, ve sportovní hale Brumlovka. A pak se stalo, že naše cvičitelka přišla do jiného stavu a já přejala její žezlo.

V době, to byl rok 1991, kdy jsem si rozšiřovala své vzdělání o cvičitelský průkaz rytmické gymnastiky, ukončila jsem dvouletou nástavbu úspěšnou maturitou a zároveň neslavně ukončila zaměstnanecký poměr u PNS. Téměř z čistého nebe přišla nabídka pracovat ve fitnesscentru Patenidis fitness, kterou jsem s nadšením od Jany Orlowské přijala. V té době jsem už 1,5 roku chodila s Vaškem Dobešem, kterého jsem si téhož roku vzala za manžela.

Má cesta se zdála být zcela jasná (založit rodinu) nebýt toho, že se mi ještě ten samý rok dostala do ruky videokazeta ze záznamem sportovního aerobiku. Trochu gymnastika, trochu tanec a mě bylo jasné, že to musím zkusit, protože byly vyhlášeny závody. Můj manžel Vašek nebyl proti a můj osud byl pro příští léta zpečetěn, což jsem samozřejmě nevěděla.

Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že budu 6 let závodit, nevěřila bych.

V prosinci 1992 proběhlo ve sportovní hale Sparta nulté Mistrovství ČR ve sportovním aerobiku a já byla 3.

Tuto sestavu jsem si vymyslela a natrénovala sama.

Další, již oficiální MČRAE se konalo až za rok (1993) a tak jsem si řekla, že zkusím štěstí ještě jednou.

I přes to, co vím dnes, nerozhodla bych se jinak. Sportovní aerobik byl má láska, tak jako je teď aerobik (myslím všeobecně) a cvičení mou láskou dodnes, i když to byla neskutečná dřina, která mě bavila. Nikdy jsem nedosáhla tam, kam jsem chtěla, nikdy jsem se svým výkonem a umístěním nebyla spokojena, ale rozhodně jsem poznala kdo jsem a co od sebe mohu čekat. Závodní kariéra mě hodně zformovala a byla odrazovým můstkem k celému mému dalšímu životu, protože aerobik a cvičení zůstal v mém srdci dodnes. Dnes vím, že nemohu a nechci být nikým jiným, respektuji se takovou, jaká jsem.

Požádala jsem Janu Špaňůrovou, velice šikovnou cvičitelku, aby mi vymyslela foreografii a trénovala mě. V Patenidis fitness, kde jsme měli ideální podmínky pro tréninky, nás trénovalo víc, např. Vašek Krejčík a později i Olina Šípková.

Na tu dobu to byla choreografie moc pěkná, sportovní a zároveň taneční, měla šmrnc, ale přesto to nestačilo na 1. místo. Tím se odstartovala série mých "krásných druhých míst" v mé kariéře sportovního aerobiku. Ten samý rok jsem získala první zkušenost s touto sestavou na mezinárodním závodě v Německu, kde jsem obsadila velice pěkné 6. místo.

Kategorie žen byla vždy nejvíc obsazovaná a i když jsem sklízela obdiv, ovace a vavříny vždy sklidili jiní, v jiných kategoriích.

Níže je sestava z roku 1993

Již v dubnu následujícího roku 1994 se mělo konat další 2. MČRAE a tak právě proto jsme se s Janou-trenérkou rozhodly do toho jít znova. Tři neděle před mistrovstvím jsem si vymkla kotník a myslela si, že je konec všem nadějím. Avšak dobrá rada mého manžela Vaška, který měl bohaté zkušenosti se zraněním z basketu, ležet 3 dny s nohou nahoře, ledovat a nic nedělat, byla k nezaplacení. Nejen, že jsem týden na to už mohla trénovat, ale nikdy potom jsem s nohou neměla problémy. Ale ani tento zázrak mi nepomohl k vítězství, jelikož se tam tenkrát zjevila neznámá, leč charismatická Olga Šípková. Má sestava byla sice pěkná, ale bez silových prvků, které se čím dál víc stávaly trendem. Jako divák jsem se jela podívat na ME v Bonnu a tenkrát nastal druhý velký rozhodující zlom v mém sportovním životě. Když jsem tam tu nádheru viděla, velice silně jsem zatoužila znovu všechno změnit a vyhrát. To byl rok 1994.

Mé stravovací návyky byly velice špatné. Vzpomínám si, že jsem si po tréninku dávala kafe s tatrankou (za odměnu) a večer, když jsem přišla domů hladová dala točeňák s hořčicí. Všechno jsem změnila. Protože jsem byla v české reprezentaci, o výživu se nám staral Petr Havlíček a v CASRI se nám starali o kondici. Také jsem měla profesionální smlouvu s panem Patenidisem, takže jsem už jen trénovala a vedla skupinové lekce. 

Celé léto jsem poctivě trénovala gymnastiku. Byla velká vedra, ale já neúnavně, každý den, nastupovala na nástupní čáru, i když další mistrovství mělo být až za rok v dubnu 1995. Trénovala jsem všechno, od základů. Věřila jsem, že když to vezmu z gruntu, musí to vyjít. Na podzim 1994 jsem ještě pracovala na staré sestavě, jelikož nás čekal mezinárodní závod v Německu. Přijely tam závodnice z celého světa. Jen v kategorii žen nás bylo 18 závodnic. Musím říct, že jsem zajela skvěle a bez chyb a skončila na skvělém 6. místě. Jak už jsem se zmiňovala, ostatní kategorie (muži, páry, družstva) byly tak slabě obsazené, že jsem vlastně skončila nejhůř ze všech.

Koncem roku 1994 jsme, s mou novou trenérkou Šárkou Loukotovou (to byla má oblíbená cvičitelka z Brumlovky), začaly pracovat na nové sestavě. Byla jsem hodně unavená po dlouhodobé přípravě na podzimní sezónu a "jela jsem na doraz". Moc nám to se Šárkou neklapalo a to vše se odrazilo v konečném výsledku. Měla jsem vysoké ambice, které jsme obě nemohly naplnit. Opět jsem byla druhá za vynikající Olgou.

Níže je sestava z roku 1995

Ještě to léto jsme s reprezentanty (Šípková, Valouch, Strakoš, Holzer, Huf+Hanáková a další) jeli na mezinárodní závody do Itálie, ale byla to jen velká křeč. Chtěla jsem skončit se závoděním. Byla jsem podrážděná, nespokojená a to se také odráželo ve vztahu k lidem okolo mě. Můj milovaný a věčně trpělivý manžel to snášel vskutku statečně a vždycky říkal - udělej to tak, abys byla spokojená, pak budu spokojený i já. Asi někdo namítne, že si dělá alibi, ale na druhou stranu leckterý chlap by toho měl už plný zuby. A také proto, že jsem ze závodění nikdy neměla "hmotné statky", naopak jsem vždy musela doplácet. Také bych chtěla vyzdvihnout podporu všech rodičů a širší rodiny, kteří mě vždy podporovali a fandili mi, respektovali mé rozhodnutí dál závodit. V tomto směru jsem měla pevné zázemí.

V první polovině sezóny 1995 mi pan Patenidis neprodloužil profesionální smlouvu, respektive nabídl mi, pro mě, nevyhovující podmínky a tak jsem s těžkým srdcem opustila "rodné" fitko a já se ocitla bez zázemí. Najednou ze mě něco spadlo a já se cítila volná a svobodná. Byl to paradox, protože jsem si myslela, že závodník má v první řadě mít kde trénovat. Celé léto jsem brala záskoky aerobiku v různých fitnesscentrech, abych pokryla nutné výdaje na živobytí. Hodně jsem se věnovala metodice lektorování a to mi dalo hodně do mé další práce v komerčním aerobiku.

Od září se mělo na Národní třídě otevírat nové studio a to byla má nová šance. Tu šanci mi dali bratři Nesvadbové, kteří ve mě vložili velkou důvěru. Otevření Ateliéru Ánfas se posunulo až na listopad a já, i když jsem byla rozhodnutá jít do závodění znovu, vlastně jsem dlouho neměla kde. Ten podzim byl velice nadějný, ale zároveň velice skličující. Všechny závody na podzim jsem odřekla. V prostorách Ánfasu byla pořádná zima a vlhko a já stále bojovala s nachlazením a čepama na mandlích. Ještě koncem roku jsem neměla trenérku ani choreografii. Byla jsem "dole" a stále váhala, jestli mám zavolat Hance Benešové, která tenkrát trénovala pár Radku Hanákovou a Davida Hufa. O nikom jiném jsem nevěděla, kdo by mě mohl trénovat. Asi v půli ledna 1996 a to už bylo "za pět minut dvanáct" jsem se rozhoupala a zavolala jí. Nebylo co ztratit. Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, že jsem ztratila víru (prostě jsem to pustila) a jela na ten první trénink říci jí, že končím a že se omlouvám, že jsem ji obtěžovala. Nicméně, jak už to tak někdy bývá, jsem se převlékla a začaly jsme. Nakonec jsem jí to neřekla, protože ze mě vydolovala skoky, o kterých jsem ani nevěděla, že je umím. Ona neměla žádný problém, u ní totiž slovo "nejde" neexistuje, vždycky je nějaká cesta. Velice přesně mě odhadla a naše spolupráce byla více než skvělá.

Na MČRAE 1996 jsem skončila sice opět druhá, ale jen "o prsa" a se vztyčenou hlavou, že jsem stejně dobrá jako Olga. Celé toto období spolupráce s Hanko bylo plné euforie. 

Dokázala jsem po dlouhé době otevřít své srdce, ale nejistota let minulých se nesmazala úplně. Ve Francii, kam jsem jela na mezinárodní závody posléze, jsem se dostala až do finále, což byl vynikající úspěch v silné konkurenci. Na sklonku roku jsem se opět probojovala do finále v Německo open závodech.

Pilně jsem cvičila a trénovala. Ateliér se dobře rozjel a vše šlo báječně. Po tak úspěšném roce jsem plánovala ještě jednu sezónu s Hankou. Jenže ta přišla do jiného stavu, čekala dvojčata a její těhotenství bylo rizikové. Rychle tedy s Hankou tvoříme novou choreografii, protože nikdo neví, jak na tom Hanka za měsíc bude, jestli nebude muset do nemocnice. Když se tak stalo, věřila jsem, že zvládnu trénovat sama. Natočila jsem se vždy při tréninku na video a odnesla ho Hance. Ta ho rozebrala, řekla mi poznámky a já to znovu nacvičila. Jenže to nestačilo. Zpětná, okamžitá vazba od trenéra je potřeba. Další zkušenost. Byla to velice silová sestava a přes tu sílu se vytratila radost. Na tu už tam nezbývalo místo. Téměř všechny silové prvky, které jsem si vymyslela, byly originální a tudíž nebyly moc hodnocené. Další zkušenost. Takže zase druhé místo.

Sestava z roku 1997

V této sezóně 1997 mi dodávalo síly to, že jsem byla také nominována na MS v Sydney. Nová šance na opačné straně zeměkoule skončila v preliminary - v základním kole. Moje nevšední hudba byla pro porotu naprosto nevhodná a když to celé trochu zlehčím, hvězdy mi nebyly nakloněny. Byla jsem tam smutná, zklamaná, osamělá. Všechna pozornost byla věnována všem našim reprezentačním hvězdám v čele s novou mistryní světa Olgou Šípkovou. Chtěla jsem domů. Zase dole, jako na houpačce.

Celý červen a červenec 1997 jsem byla tak nějak "sevřená" a ani jsem si nedokázala užít 14 denní dovolenou s Vaškem na Kefalonii. Navíc jsem byla propuštěna z Ateliéru Ánfas, takže opět bez zázemí.

To léto proběhlo ve znamení záplav a povodní. Velká katastrofa pro mnohé lidi a jak už to tak bývá, každý si prožívá ty své osobní katastrofy bez ohledu na ty vnější.

Kde se ve mě vzala myšlenka dál pokračovat v závodění? Věděla jsem, že nechci skončit "dole", ale se vztyčenou hlavou.

16.července jsme přijeli z dovolené a 18. 7. jsem zahájila přípravu na podzimní sezónu. Když jsem to pondělí 18.7. přišla bez nálady do Motolské sokolovny, kde jsem měla dohodnuto, že mohu trénovat celé léto, pršelo. Celá tělocvična byla pokryta smradlavými, mokrými celtami a stany, které tam sušili táborníci. Dnes se tomu pousměji, ale zkuste si představit ten smrad a velký pocit vlhkosti ve vzduchu. Strašné! Když jsem odkryla plochu 7 x 7 metrů, zjistila jsem, že parkety jsou tak nasáklé vlhkem, že každý krok byla bota přisátá k podlaze. Navíc jsem byla bez kondice po dvou měsících bez tréninku. Jediná naděje byla má trenérka Hanka, moje trenérka, ač dvojčátka u prsu, chodila se mnou na tréninky.

Ten první den byl zlý sen. Navíc na 18.8. jsem si domluvila exhibici a nebylo možné ji odvolat. Dala jsem se do práce. Sestava byla stejná, změnily jsme jen hudbu.

Postupem dní, jak celty usychaly, usychala i má špatná nálada, protože tréninky byly lepší a lepší. Nakonec vysvitlo slunce, celty uschly a exhibici jsem zvládla.

Jenže nastal jiný problém. Narazila jsem si zápěstí. I přes pochroumanou ruku jsem absolvovala v září závody ve Finsku. I přes velkou bolest jsem skončila druhá, což bylo super, ale bylo jasné, že to chce doktora. Doktor mi bohužel řekl, že se s tím nedá nic dělat, protože před lety, kdy jsem měla roztříštěné zápěstí, kůstky, které se nevrátily na původní místo, se nedají napravit ani operačně, takže s tím budu mít problémy i nadále. Chodila jsem na ozařování, abych se zbavila bolesti. Další důležité závody ale už klepaly na dveře. Byla to velká cena Cress, značka sportovního českého oblečení, která byla už rok mým hlavním sponzorem a proto bylo dobré, být na těchto závodech. A navíc to bylo domácí prostředí. Druhým, velkým závodem, bylo Grand Prix v Praze, kam se chystala i špička aerobiku ze světa.

Tak se stalo, že jsem léčení zápěstí uspěchala a tím ho znovu obnovila. 

Velkou cenu Cressu jsem absolvovala, ale na mém výkonu se podepsala nejistota a tak jsem s odřenýma ušima skončila druhá. A protože jsem se rozhodla v závodění pokračovat i v další sezóně, bylo nutné doléčit zápěstí a Grand Prix zrušit.

Již od září jsem byla v kontaktu s tanečníkem Pavlem Ludvíkem (ze skupiny Shock, ve které jsem kdysi tancovala), kterého jsem si vybrala pro svou novou choreografii. V půli listopadu jsme se pustili do práce. Mou novou trenérkou se stala Katka Bímanová, která také jeden čas závodila, byla a je skvělou cvičitelkou a trenérkou, protože Hanka naše tréninky pro velké vytížení v rodině (tři děti), už nezvládala.

Všechno bylo na dobré cestě. Nové zázemí jsem našla ve Fitness Station v Radlicích, kde jako cvičitelka a trenérka působím dodnes.

Opět jsem byla na startovní čáře, měla jsem spoustu elánu a skvělou náladu. Navíc mi začala pomáhat s výběrem prvků Veronika Vrzbová, která v tu dobu psala svou Diplomovou práci na FTVS na téma Analýza obsahu sestav Kateřiny Dobešové ve sportovním aerobiku, kterou mám schovanou dodnes.

Zde bude sestřih z mých tréninků (pracuji na tom)

 

Každý den jsem chodila na tréninky s tím, že nic nechci ponechat náhodě už i k vůli tomu, že Olina Šípková ohlásila konec sportovní kariéry. Dřela jsem ještě víc než před tím, nedbaje na bolest achilovy šlachy. Osudný trénink 18.3.1998 jsem byla dost unavená a připadalo mi, že mi to moc neskáče a tak jsem do toho dala ještě větší urputnost. Achilovka se přetrhla. Vůbec to nebolelo, ani jsem nebrečela, jen se mi zatajil dech. V hlavě jsem měla prázdno. Tušila jsem, že ten sen, být první, se rozplynul. Nikdy jsem se neptala proč. Proč já? Nemám ve zvyku si pokládat takové otázky. Prostě to tak mělo být.

Jsem nezmar. Od první chvíle jsem byla rozhodnutá vrátit se. Proto jsem ani nechtěla, aby se Český svaz aerobiku se mnou loučil.

1.7.1998 jsem opět začala předcvičovat komerční aerobik a 1.9.1998 jsem zvládla téměř všechny prvky ze své sestavy. Začala jsem trénovat naplno, ale achilovka se ozývala znova. Nakonec zasáhl osud a 3.12. mi test potvrdil těhotenství. Byla to úleva nesžírat se svědomím, že jsem to vzdala bez boje. Tady už žádné dilema nebylo.

Těhotenství jsem si naplno užila a předcvičovala komerční lekce do 8. měsíce těhotenství bez komplikací. Měla jsem důvěrně známý pocit, jako bych to už někdy zažila a bylo mi dobře.

Eva se narodila 24.7.1999 a bylo to moc hodné a pohodové dítě. Od září jsme s Veronikou Vrzbovou založily přípravku sportovního aerobiku a díky tomu jsem nezlenivěla a kondice se mi rychle vrátila.

Kromě přípravky jsem dále vedla komerční lekce ve Fitness Station a vedla cvičební semináře v různých Českých městech a také jsem začala spolupracovat s CK Lenkou na pobytových víkendech a týdnech.

A jak to bylo se mnou dál si můžete přečíst v rubrice Můj příběhZelené potraviny.

Mé dceři Evě je dnes 18 let a jde v mých šlépějích. Dělá sportovní aerobik, ale vzhledem k tomu, jak velká je v České republice konkurence, tak se neumísťuje na čelních místech. Já ale vím své. Kdyby ona se svou současnou sestavou cvičila v mé éře, určitě by vyhrála. Je výborná. Mám radost, že jí to baví a hlavně že tam má skvělou partu holek s trenérkou. Také začala vést komerční lekce v Radlicích.

  1. 1992 Patenidis fitness
  2. 1994 s trenérkou Janou Špaňůrovou
  3. 1995 s trenérkou Šárkou Loukotovou
  4. 1995 Já, Hanka Kynychová a Katka Bímanová
  5. 1996 s trenérkou Hankou Benešovou
  6. 1997 s managerkou a majitelem Ateliér Ánfas Pavlou Repiskou a Misošem Nesvadbou
  7. Česká firma Cress z  Ostravy byla dlouho mým sponzorem
  8. 1999 čekám Evču
  9. -12.. Eva   13-14. 1996   ostatní rok 1997